Cesta přes Istanbul s dobrodruhem Vojtou Kaderou

Baťůžkář Vojta Kadera je dobrodruhem každým coulem. Své netradiční zážitky a svébytný způsob cestování sepisuje do krátkých povídek. Jednu z nich si můžete přečíst v našem dnešním článku.

Obsah

Nesnáze stopařů
Vespou na autobus
Ztracený mládenec
Přespání na letišti
O autorovi
Nikdy nevíš, koho potkáš
Užitečné odkazy

Nesnáze stopařů

Byl chladný podzimní večer. Toho dne jsem stopem urazil již pět set kilometrů a teď jsem hleděl na světelný opar nad Istanbulem, avšak z velmi nepříznivého místa. Poslední šofér mě vyhodil tam, kde sjížděl z dálnice a kde je sjezd, tam musí být logicky i nájezd, říkal jsem si. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo a tohle byl přesně ten případ. Začínalo pršet a byla tma. Vozidla svištěla kolem vysokou rychlostí a já doufal v zázrak. V tom zastavil kamion. Zvláštní bylo, že zastavil přede mnou, přestože já byl špatně vidět. S největší pravděpodobností tedy nezastavil kvůli mě, ale aby se podíval do mapy nebo tak něco. Já ale přes ten kolos najednou nebyl vidět už vůbec a tak jsem mohl buď jít o kus dál a stopovat tam, nebo s ním hodit řeč.

S drzostí zoufalého vandráka jsem vlezl na palubu a řekl jsem: „Salám alejkum.“ na což on reagoval dlouhým tureckým monologem. Byl to takový postarší zavalitý pán oblečený v ušmudlaném tričku a teplákách. Vypadal, že už je na cestě hodně dlouho, stejně jako já a přesto úplně jinak. Žvanil a žvanil. Z jeho urputnosti mi došlo, že po mně něco chce. Naivně jsem si myslel, že prachy. Jenže on si najednou začal sahat do rozkroku a mně bylo jasný, že s tímhle slizounem se do Istanbulu nedostanu. „SIK TIR GIT!“ použil jsem svou novou oblíbenou frázi, kterou mě naučili turečtí puberťáci pár dní nazpátek, a vyskočil jsem zpátky do nepřízně času a prostoru, která v kontrastu s náruživým šoférem najednou nebyla zas tak špatná.

Vespou na autobus

Sveřepě jsem mašíroval vpřed, jako bych snad plánoval dojít do hlavního města pěšky a najednou přede mnou zastavila Vespa. Mladý motorkář v kýčovitě červené helmě gesty značil ať si nasednu a já neváhal. Malý jednoválec se rozvrněl a my letěli střemhlav s takovou elegancí, že se nám vyhýbaly dešťové kapky nebo se mi to tak alespoň zdálo, protože v ten moment zmizelo veškeré nepohodlí i únava. Z nosu mi tekla nudle jako námořnické lano a na tváři jsem měl strnulý úsměv houževnatého dobrodruha, kterého nic nemůže rozházet. Kličkovali jsme hustým provozem a já si připadal jako Han Sólo v centru galaxie.

Motorkář zastavil někde na předměstí, v místě kde byla autobusová zastávka. Jen co jsem slezl z jeho pekelného stroje, tak mávnul rukou a na jeho znamení před námi zastavil naleštěný minibus s tak nízkým profilem pneumatik, jakoby zrovna přijel z natáčení hiphopového videoklipu. Motorkář něco řekl řidiči, pak mi zamával a já nastoupil.

Interiér byl osvětlen modrými zářivkami a ve všech oknech se vlnily různé záclonky a bambulky. Ze zpětného zrcátka nad čelním sklem visely obrovské plyšové kostky a na palubní desce byl malý plyšový pejsek, který šíleně kýval hlavou, protože řidič řezal jednu zatáčku za druhou, takže se za jízdy museli držet i sedící pasažéři a to vždy oběma rukama. Nastupovalo se zadními dveřmi a všichni kromě mě byli povinni řidiči zaplatit. Probíhalo to tím způsobem, že řekli kam jedou a pak mu do hrsti nasypali hromádku drobných. S každou další zastávkou ale bylo více narváno, a tak se peníze posílaly z ruky do ruky a informace o jeho cílové destinaci tichou poštou. Respektive to platící pasažér nahlásil, další to po něm zopakoval a tak dál, až se to dostalo ke mně a já jakožto poslední článek řetězce nahlásil řidiči nějakou zkomoleninu názvu zastávky a podal jsem mu drobné.

Ztracený mládenec

Na konečné zastávce řidič zařval do davu pasažérů něco jako: „HEEEJ! KDO JEDE METREM? POSTAREJTE SE TADY O TOHO ZTRACENÉHO MLÁDENCE.“ a hned se mě ujmul kravaťák jménem Mohamed, který zřejmě jako jediný přítomný uměl alespoň trochu anglicky. Můj zjev v něm evokoval vzpomínky na jeho cesty do Evropy, které podnikal v dresu Fenerbachče a hned si vzpomněl i na zápas evropské ligy mezi Fenerbachče Istanbul a Viktorií Plzeň. Já mu řekl jen, že jedu na letiště a on pokračoval ve svém vyprávění, přičemž mě ještě učil chorály a oslavné písně.

Cestovatel Vojtěch Kadera: Jak to celé začalo

Vojtěch Kadera svoji cestovatelskou dráhu odstartoval již na základní škole stopováním ze školy domů a stejným způsobem přepravy dnes poznává cizí krajiny.

>>> ČÍST DÁL <<<

Přespání na letišti

Jak jsem se dostal na letiště si pamatuji jen v mlhavých obrysech, protože jsem byl již naprosto vyšťavený a můj mozek přepnul na autopilota. S naprostou samozřejmostí jsem si ustlal na lavičkách a probudit mě nedokázalo ani protivné hlášení o nejlepší kávě ze Stárbaksu a o zákazu kouření.

Probral jsem se celý otlačený a zmačkaný. Mžouravým pohledem jsem se podíval směrem k obří tabuli s odlety. Berlín, Lipsko, Praha... a napadlo mě, že by bylo vážně fajn mít peníze na jeden z těch letů, ale já je neměl a na letišti jsem spal jen proto, že mi to bylo milejší než Istanbulská ulice.

Na jižním pobřeží Turecka (odkud jsem vyrážel), bylo krásných třicet stupňů a já teď stál u silnice v sychravé evropské části Turecka a bylo mi teskno. Celé dopoledne jsem popojížděl krátkými stopy, až konečně zastavil někdo, kdo jel daleko. Dokonce tak daleko až jsem z toho usnul.

O autorovi

Vojtěch Kadera

Vojtěch Kadera je dobrodruh a celoživotní nomád. Všechny své cesty a životní peripetie zaznamenává do dekadentních povídek, které se vyznačují svou syrovostí a hédonismem. V roce 2020 autor vydal svou prvotinu - Baťůžkář: příběh štamgasta.

Nikdy nevíš, koho potkáš

Když jsem se probral, tak jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, kde to jsem. Jisté bylo jen to, že se válím na zadních sedačkách a vpředu sedí dvojice čistě oblečených mužů. Oba měli krátký sestřih a mohlo jim být tak kolem třiceti. Řidič se představil jako Denis a ten druhý jako Hakan. Já jsem jim řekl, že jsem V-o-j-t-ě-ch a dával jsem pozor na svou dikci a artikulaci. Jestli jsem se totiž v Turecku něco naučil, tak to bylo představování se a důrazná výslovnost. Paní učitelka, co mě v první třídě učila logopedii, by ze mě měla radost. Místňáci ale přesto nikdy mé jméno vyslovit nedokázali a mně nezbývalo nic jiného, než se s tím buď smířit, nebo si změnit jméno na Mohamed.

Denis se mě zeptal, jestli mám hlad a v tom jsem se teprve opravdu probral, protože dle mé zkušenosti po takové otázce vždy následovala hostina. Upřímně jsem odpověděl, že jsem už nejedl dva dny a v reakci na to se na mě otočil Hakan a zářily mu oči.

„Myslím, že bychom ti mohli trochu zpříjemnit den,“ pravil tak vznešenou angličtinou, že bych za jiných okolností nepoznal odkud pochází. „Zrovna jsme otevřeli novou restauraci. Seš zvanej!