Winter Trail Malopolska

Běhání je v posledních letech v módě, ale není běžec jako běžec. V dnešním článku se s námi o své zážitky z ultramaratonu v Polsku podělí Mirek Píštěk.

Obsah

Před závodem
Prvních 45 km
Z třetího na druhé místo
Noční můra i euforie v cíli
Video - Winter Trail Malopolska 2019
Stálo to za to

Druhým rokem jsem se rozhodl, že navštívím nedaleké Malopolské vojvodství v rámci zimní edice závodu Winter Trail Malopolska (105 km a 5600 převýšení), který se konal 14. 12. 2019. Je pravdou, že tento závod je v prosinci, tedy v době, kdy většina běžců sezónu končí nebo naopak začíná tzv. objemovou přípravu. Letos jsem toho moc neodzávodil, a proto jsem se rozhodl, že si zkusím vylepšit čas a nasát výbornou atmosféru.

Před závodem

V pátek večer, po necelých dvou a půl hodinách jízdy přijíždím do Kasinky Male, malé vesnice uprostřed kopců. Místo letošní akreditaci změnili, a tak nemusíme šlapat poměrně prudký kopec. Začíná to dobře, říkám si. Startovní taška je oproti loňsku krapet chudší. Vím, že o to ani tak nejde, ale potěší vás, když za startovné, které stojí téměř dva tisíce, dostanete alespoň něco zpět v rámci naturálií.

S celou výbavou se ale do zmiňovaného kopce stejně škrábu, protože jsem ubytován v místě startu a cíle celého závodu. V 2018 jsem musel vstávat po páté a jít 3 km v zimě a sněhu na start. Teď je toto ubytování jako z říše snů. Na pokoji jsem s dalšími borci z Polska, kteří ale běží krátkou trasu. Je třeba jít brzo spát, honí se mi hlavou, a tak něco po desáté dolaďuji poslední věci (rozuměj výbavu a oblečení) a jdu spát. Usínám v podstatě s čistou hlavou, poslední měsíc jsem zintenzivnil přípravu, týdně naběhal přes 100 km s převýšením kolem 5 000, tedy obdobné parametry, jaké má závod. Není to sice úplně top, ale na slušné dokončení by to mělo stačit.

Prvních 45 km

Vstávám něco po šesté. Dávám si zbytek pečiva z večera, kopu do sebe Big Shock a jdu na start. Kontrola povinné výbavy, při které nám dávají gps tracker a jdeme na věc. Kdo je v startovním poli, příliš neřeším. Vadí mi jen dva lidé. Kamarád z Prahy, který běhá velmi dobře a jistý šílený Maďar, který je téměř dvakrát starší než já, ale běhá pořád výborně. Rozhlížím se a říkám si, kde asi je, ale nikde jej nevidím. Nevadí, poběžím si svoje. Vím, že trasa je stejná jako loni.

Hned ze startu nás čeká kopec, přibližně 3 kilometry s nastoupanými 400 metry. Z úvodu běžím v čele, což není to, co chci. Vím, že nesmím přepálit, ale tempo ostatních je příliš pomalé. Asi v polovině kopce mě předbíhá borec, kterého si pamatuji z loňska, a vím, že je dobrý. Po necelé půlhodince máme první kopec za sebou a po sněhu ani památky. Loni jsme se už brodili čerstvým sněhem. Letos nás čeká teda pořádné kamenné peklo. Trasa je technicky těžší, než na co jsem zvyklý z Beskyd. Bude to zajímavé, honí se mi hlavou. Po prvním kopci následuje prudký a velmi rychlý seběh. Napít se, uvolnit nohy a vydat se do dalšího kopce. Toto schéma mám v hlavě po dobu celého závodu, samozřejmě k tomu přidávám i "najíst se".

Ke konci druhého kopce mě doslova raketovou rychlostí předbíhá běžec, se kterým ještě budu výborně závodit. Stihnu si v rychlosti všimnout, že startovní číslo, které má, ukazuje, že je z dlouhé trati. Současně s trasou 105 km startuje i trasa 64 km, a není tak moc jednoduché, a de facto relevantní, rozlišit, kdo co běží, stejně se od nás po pár hodinách odpojí. Jen pouze podle čísel, ale to se raději soustředím na to, kam šlapu. Asi po dvou hodinách běhu se dostávám k první z šesti občerstvovacích stanic, kde si kontroluji třetí místo. Zatím velmi slibné, ale vím, že po tak krátké době je zbytečné vyvozovat závěry. Čeká mě zde můj support, vyměňuji si flašky s vodou, dávám si trochu banánů a pomerančů, špetku soli proti křečím a běžím dál.

Během závodu se se sněhem dostávám do kontaktu pouze v nejvyšších pasážích trasy, tedy nad 800 metry, ale i to je pouze minimum ve srovnání s rokem 2018. Kupodivu se mi stále běží volně a lehce. Přibližně do 45 km závodu občas běžím s prvními závodníky trasy 64 km. Má to své výhody, doplňujeme se, taháme a občas něco prohodíme. Běží se ale dost rychle, takže prostor na nějaké lovestory moc není. Po třetí občerstvovačce, kde do sebe dávám cous cous s tofu a rajčatovou omáčku, mě čeká asi 6 hodin na trase, než se opět dostanu do tohoto místa a pořádně se posilním.

Z třetího na druhé místo

Před půl čtvrtou se dostávám přes 70 kilometr závodu, slunce zapadá, v dálce se tyčí mohutné masivy Vysokých Tater a já si užívám měkký sněhový podklad. Jediný souvislý a dlouhý během celého závodu. Najednou před sebou vidím, v dálce asi 400 metrů, světelný kužel čelovky. To snad není možné, vždyť jsem teoreticky třetí, a dle posledních informací jsem měl na druhého ztrátu 5 minut, že bych to stáhl? Přidávám do kroku a snažím se jej dohnat. Na tu chvíli asi jen tak nezapomenu. Tma, fučí poměrně silný vítr, sněhu tak po kotníky a já jsem po 9 hodinách běhu schopen předbíhat druhé závodníka tempem kolem 5:10. Když jej předbíhám, vidím, že střídá běh s chůzí. Sám znám tento stav. Přichází obvykle tehdy, když jste na šrot a obyčejná rovina je pro vás nadlidský výkon. Motivován tímto výkonem kopu do vrtule a běžím dál.

Noční můra i euforie v cíli

Za pár hodin se dostávám opět do občerstvovací stanice ve škole. Vím, že do cíle mi chybí poslední dva kopce a jeden tzv. brdek. Nikam se neženu, protože podvědomě vnímám, že třetí je za mnou kus, dle stavu, co jsem viděl. Asi tak v polovině předposledního kopce, který je hnusný, táhlý a dlouhý, vidím za sebou světlo čelovky. Buď mě klame zrak, mám déjà vu, nebo se noční můra stává realitou. Stejně jak v druhém kopci, tak i v tomto mě ten samý běžec, a pozdější vítěz, předbíhá raketovou rychlostí.

Jen chvíli s ním držím tempo a pak, jelikož to chci dojít, si opět jdu svoje. Jak je to možné, honí se mi hlavou? Jak je to možné?! Vždyť byl úplně mrtvý, předběhl jsem jej, nadělil mu asi 10 minut a on dělá toto. Nějaké podezřelé (Ještě více je mi to podezřelé, když nakonec 2 km před cílem předbíhá i prvního závodníka, který běží celou dobu první, a vyhrává s náskokem 2 minut. Kde vzal tu zázračnou sílu?) Nenechávám se ale zlomit.

Poslední kilometry běžím v hustém chumelení, v kopci tak prudkém, že by to zabilo i kamzíka, v dešti, ale zároveň v totální euforii. Poslední kilometry do cíle mi říkají, že nakonec udržím třetí pozici. A tak se skutečně stává, v čase 14:17 minut dobíhám, v nohách 105 km a s převýšením 5 700 metrů. Čas vylepšen o 2:25. S ohledem na celou letošní sezónu a množství kvalitních tréninkových jednotek jsem spokojen. Ano, čas je asi pro mnoho lidí šílený, pro mě uspokojující, ale rozhodně ne maximálně vyhovující. Vítěz s prapodivným destruktivním nástupem mi nadělil přes 25 minut.