Přechod masivu Králického Sněžníku

Radosti a strasti přechodu Králického Sněžníku vám v dnešním článku sepsala Katka Balcarová, která se věnuje široké škále sportů, především potom lezení, běhu a turistice.

Obsah

Úvod
1. Den - Dolní Morava - Králický Sněžník - Adélin pramen
2. Den - Adélin pramen - Kladské sedlo - Paprsek - Ramzová
Možnosti spaní na trase
Voda
Kam dál
Užitečné odkazy

Úvod

Letošní přechod Králického sněžníku byl opáčkem akce, kterou jsme absolvovali před 14 lety a kterou stíhala jedna pohroma za druhou (ve zkratce: prasklá plechovka piva v batohu, neustávající celodenní déšť, vichřice, která se prohnala oblastí dva dny před tím a popadané stromy totálně znemožnily ve vrchní části průstup, nocování mimo zdroj vody, ve vichřici a dešti, zabodnutá tříska, která v noci začala bolestivě hnisat, smrdící muž, který nocoval ve spacáku nasáklým prasklým pivem, vyhořelé nádraží v Zábřehu, kráva na kolejích). Jo, trvalo nám celých 14 let, než jsme se tento legendární přechod rozhodli zopakovat.

1. Den

Dolní Morava – Králický Sněžník – Adélin pramen

Délka: 14 km

Mapa zde

Za jasného počasí necháváme auto v Červeném Potoce a autobusem se necháváme dovézt na zastávku Dolní Morava, Konečná. Z Dolní Moravy se vydáváme po žluté turistické na vrchol Kralického Sněžníku. Prvních 4-5 km je rychlých, mírně do kopce podél řeky. Sluníčko nám svítí na cestu, několikrát mezi stromy vykoukne vrchol Králičáku. Cesta pak začne stoupat a postup se dost zpomalí. Přibývá sníh, batohy těžknou a cesta se zužuje. Za chatou Horské služby na cca 8. kilometru se cesta spojuje s modrou a červenou turistickou cestou. Tam také potkáváme první turisty. Na vrchol zbývá kilometr a půl. S velkými batohy budíme trochu rozruch, prý jim máme pak seshora hodit lano.

Míjíme slona, symbol Kralického sněžníku a pramen Moravy a za chvíli stojíme u rozhledny. Rychle posvačíme, a protože tu tradičně dost fouká, rychle sestupujeme nazpět ke slonovi. Tam se natáhneme k základům chaty, která byla v 70. letech zdemolována, opalujeme se a akumulujeme teplo.

Před 17 hod. se zase neochotně zvedáme a vydáváme se na dnešní poslední hodinový úsek. Sejdeme k chatě Francisca a dále pokračujeme až k Adélinu pramenu po červené turistické trase. Nejdříve krásným otevřeným traverzem, pak pokračujeme po široké cestě a necelý kilometr před cílem červená uhýbá ostře doleva na lesní přemrzlou pěšinku. Po ní dokloužeme k dnešnímu bivaku v kamenném přístřešku. Je volno! Pro dnešek jsme zachráněni. V noci má pršet, a přestože máme žďáráky, jsme rádi, že dnes je ještě nemusíme testovat pod otevřeným nebem.

Večer i noc by byla romantická, kdyby Vítek každých 10 minut nehlásil: “Slyšíš? Někdo jde.“ A já byla v permanentním napětí, jestli se za chvíli u přístřešku zjeví zbloudilí trampové nebo lupiči. I tak ale vlivem únavy docela rychle usínám a spím dobře.

O autorce

Kateřina Balcarová

Katka je maminka dvou malých dětí. Po nástupu na rodičovskou dovolenou vyměnila skalní a vysokohorskou vášeň za vášeň běžeckou a zcela propadla ultramaratonským vzdálenostem. Kromě toho je instruktorkou lezení a ráda se s každým podělí o své lezecké, turistické, běžecké i outdoorovo-rodičovské zkušenosti.

2. Den

Adélin pramen – Kladské sedlo – Paprsek – Ramzová

Délka: 20 km

Mapa zde

Původně jsme měli v plánu přenocovat druhou noc v přístřešku Lovecká císařská bouda, ale protože bylo dost času a dost šílená předpověď počasí na celou noc i následující dopoledne, rozhodli jsme se nakonec dojít až do Ramzové a přespat co nejblíže nádraží.

Od Adélina pramene jsme pokračovali k rozcestníku Hraniční hora - sedlo, kde nás 300 m dlouhá žlutá spojka dovedla k Polské zelené turistické značce. Na ní jsme se dali doprava a pokračovali ke Kladskému sedlu. Trasa vede po Polské hranici lesem, výhledy nejsou téměř žádné, kouzlo tohoto úseku tkví v lesní divočině všude kolem. Kilometr před Kladským sedlem už ale nacházíme pár odpadků a to je znamení, že se zase blížíme k civilizaci. Chata na Kladském sedle má kupodivu otevřeno, a tak zavítáme na hříbkovou polévku a čaj a při té příležitosti nabíjíme kameru. Zhlédneme, co ukazuje aktuální předpověď a rychle se zase oblékáme a vyrážíme dál.

Stačí do hor zdravotní pojištění, úrazovka, Alpenverein nebo potřebuji něco víc?

Svítí sluníčko, vašim nohám je v pohorkách jako v pokojíčku a do plic se dere čerstvý horský vzduch. ještě daleko lépe se vám bude dýchat pokud v horách budete pochodovat s pocitem, že vás po cestě jistý to správné pojištění.

>>> ČÍST DÁL <<<

Plán je být do 13 hod., kdy má začít silně pršet, na Paprsku. Držíme se zelené turistické až na rozcestí Nad Aloisovým pramenem, kde se mi hrozně líbí, zatímco Vítkovi vůbec. Na tomto nádherném místě se odpojíme na červenou turistickou cestu, která klesá k Medvědí boudě. Od ní je to už jen 1,5 km k Paprsku. Je 12.30, svítí sluníčko a kromě černého mraku, který naše oči nevidí (nebo spíš nechtějí vidět), nic nenasvědčuje tomu, že by se v nejbližších chvílích mělo rozpršet. Že předpověď nelhala, se však záhy potvrdilo. Zhruba v 12.50, kdy jsme už nějakých 300 metrů od chaty Paprsek, se strhává brutální průtrž. Za těch 300 metrů stíháme docela slušně promoknout. A jelikož má od teď pršet (a sněžit) až do rána, strategie je jasná. Dát si jídlo, během toho usušit na topení, co se dá, na topení zapomenout super skvělý nový a drahý teplý ponožky a rychle mazat dál. V přístřešku Císařská lovecká bouda se na chvíli zastavíme s hloučkem lidí, kteří se ukrývají před deštěm, přičemž přijdeme zrovna do hádky dvou skupin o to, jestli kuřáci státnímu rozpočtu prospívají nebo neprospívají, načež hádka eskaluje do takových rozměrů, že se po 5 minutách raději klidíme a pokračujeme na Ramzovou. Cestou nám dva kluci nabízí absint, který odmítáme. Kluci jdou spát na císařskou boudu.

K turistickému přístřešku v Ramzové docházíme v 16.30. Okamžitě volám na Paprsek a prosím, aby mi ponožky schovali, že se pro ně v týdnu zastavím a už pomalu plánuju, kdy si vezmu dovolenou, kudy poběžím a koho vezmu sebou. Vítek mě okamžitě začal podezřívat, že jsem tam ty ponožky zapomněla schválně.

V přístřešku spíme na poměrně širokých lavičkách, podlaha je totiž vytvořená z ostrých šutrů a měli bychom strach o karimatky a pod lavičkami je poměrně dost nepořádek.

Já mám teda strach ještě o kluky s absintem, venku zuří vichřice, je zima, šíleně leje, oni jsou totálně na mol, batohy mají tak malý, že by se do nich spolu s absintem tak tak vešel light spacák a chtějí spát nahoře v přístřešku. Vítek má naopak spíš strach z toho, že to otočí a přijdou spát k nám.

Vše nakonec dobře dopadlo, k nám nepřišli a zároveň horská služba neinformovala tu noc o žádné mimořádné události.

Do vlaku nastupujeme se směsicí různých pocitů, od radosti a úlevy, že se pohromy z akce před 14 lety nezopakovaly, až po smutek z toho, že zase končí jeden super víkend.

PS: Pro ponožky jsem se vypravila hned následující pátek. Měl to být běžecký výlet po hřebenech hor z Ramzové, nicméně okolnosti způsobené událostí na železniční trati způsobily, že z toho byla šílená převážně silniční padesátka ze Zábřehu na Moravě kolem fabrik, zemědělských družstev a odrbaných plakátnic. A tak tenhle celý výlet skončil přece jen trochu netradičně.